náš příběh
Prolog
28. srpen 2010. Nejčernější den mého života. Ale snad popořádku...
Start
Začíná jako u každého - narozením. Ale pak těch startů s věkem přibývá, vždy se najde nějaký menší nebo větší zlomový okamžik. Skočím tedy do doby, kdy jsem po učňáku a maturitě dělal vysokou školu. Čas samostatnosti, který kromě toho hlavního - zvládnout to, přinesl i spoustu nového, co studium a život na kolejích přináší. Kamarády, mejdany, brigády (aby na tu zábavu bylo) a - první vážnější vztahy. Která bude možná ta pravá? Přímo hamletovská otázka... Moc jsem pravda v tomto směru nechvátal, ta relativní svoboda chutnala moc :-) Vysokou jsem dokončil a hupky na rok sloužit vlasti v zeleném (jo to byla "vojna" ještě povinná). Vychytnul jsem zrovna rok 89-90, takže návrat do civilu a pokračování v postgraduálním studiu se odehrávalo v jiném gardu, než těm přede mnou. Ale život na VŠ kolejích se až tak moc nezměnil...
A tak jsem koncem roku 93 potkal JI. No, potkal... Můj spolubydlící o půlnoci vytáhl dvě sousedky téměř z postele, protože se nám zdálo, že večírek je slabě obsazený. Nejsem Ctirad, ale Šárka si mě podmanila, ač jsem předstíral nezájem (a neúmyslně tak trochu vlezl mému spolubydlícímu do zelí, což chvilku nenesl lehce).
Vývoj
Uplynulo pár měsíců a společné "chození" se změnilo ve společné soužití - pravda, stále na VŠ kolejích, ale stejně už sdílená postel, kuchyňka, koupelna a WC na malém prostoru. Prověřilo to už dost dvojic (a ještě prověří). Po dalších čtyřech letech v roce 97 jsme oba promovali - Šárka ukončenou vysokou a já postgraduál. To už jsem rok pracoval v Kralupech ve výzkumném ústavu tehdejšího Kaučuku a.s., začali jsme zařizovat náš první nájemní byt a zakrátko po promoci Šárka vyhrála konkurs na místo u zastoupení zahraniční farmaceutické firmy. Řeklo by se pohoda džez.
O rok později moje zdravotní krize přerostla v krizi našeho vztahu a k definitivnímu rozchodu zbývalo jen Šárce podepsat její novou nájemní smlouvu na byt v jiném městě. Za pět sekund dvanáct mi došlo, že možná ztrácím někoho, koho vlastně miluju, a sám nejsem bez chyb. Tak jsme to spolu zkusili dát znovu dohromady.
Touha
Do nového tisíciletí jsme spolu vstoupili s pocitem, že je třeba radikální změny. Zahájil jsem to já tím, že jsem dal vale pracovnímu poměru a zřídil si živnostenský list. Osud k nám záhy přivedl mého dobrého kamaráda a spolužáka z vysoké, zda-li bychom nechtěli bydlet v domě, kde bydlí i on s rodinou a kde se uvolnil malý byt. Za cenu rekonstrukce na vlastní náklady (která 3x překročila původní odhad) a zadlužení až po uši jsme se tak oficiálně stali "pražskými naplaveninami". Moje podnikání bylo asi jako většina jiných - pár věcí se povedlo, pár jsem jich zas podělal, ale všechno se dalo zvládnout, když jsme oba věděli, že se můžeme o sebe opřít. Někdy kolem roku 2003 jsme si řekli, že sex s ochranou už nás nebaví a nechali jsme věcem volný průběh. Zkrátka nějak jsme doputovali k tomu, že nám chybí drobotina, která by se kolem nás batolila a žvatlala mámo, táto.
Rozhodnutí
Po dalších třech letech bylo jasné, že volný průběh se bez cizí pomoci neobejde. Po sérii vyšetření, jejichž závěr byl, že ani jeden netrpíme žádnou dysfunkcí a nelze lékařsky určit, proč nám vlastně tvorba potomstva nejde, jsme došli až k IVF (nevíte-li - In Vitro Fertilisation, čili oplodnění ve zkumavce). Neúspěšné pokusy však pokračovaly další dva roky. Do doby, než musela moje Šárka jít na banální ambulantní operaci kvůli pozitivnímu nálezu na děložním čípku. Ukázalo se, že to tak banální nebude.
Po šesti týdnech cíleného ozařování byly následné kontroly v pořádku s jedinou jistotou - vlastní děti už nikdy nebudeme moci mít. Tehdy skoro až bázlivě se mě moje láska zeptala, jestli bych nebyl proti, kdybychom spolu přijali za svého nějakého malého nešťastníčka. Jak bych mohl být proti?
Štěstí
Tak jsme se pustili do velké procedury k zařazení do adopčního programu. Tedy formálně byla žadatelka Šárka, protože jsme nebyli manželé, ale posuzováni jsme byli jako pár a našich 16 let společného soužití asi přežilo řadu "opravdových" manželství. Kdyby ta prověřování, školení a zejména testy, které musí podstoupit žadatelé o adopci, měli povinně absolvovat všichni nastávající rodiče, asi by se rodilo méně dětí a rozhodně by ubylo těch týraných. Trvalo téměř rok, než nám bylo oficiálně sděleno, že jsme vhodnými kandidáty pro osvojení dítěte. Od toho okamžiku byla před námi vidina průměrných pražských dvou let čekání, než (obrazně) nějaký prcek řekne - tak k těmhle bych chtěl.
Neuplynuly ani dva měsíce a jednoho večera Šárce volali z magistrátu, jestli bychom se nechtěli potkat s jedním klučíkem, co už se sedmý měsíc seznamuje se světem. Víkend prolétl v horečnatém očekávání a v pondělí jsme stáli v Kojeneckém ústavu u jeho postýlky, kde právě spinkal. Za chvilku se zavrtěl, zvednul hlavičku a na Šárku otevřel ty svoje velký kukadla a usmál se na ní. Ta se rozbrečela (taky jsem měl namále) a bylo rázem jasno. Následující dny jsme dělili mezi návštěvy v kojeňáku a sháněním všeho, co takové batole potřebuje (od postýlky po dudlík). V pátek, když jsme si malého Honzíka už natrvalo odváželi domů, jsem měl vedle sebe tu nejšťastnější ženskou na světě.
Rodinka
Začal nám nefalšovaný rodinný život. Moc jsme toho první dny nenaspali, protože jsme se na prcka nemohli v noci vynadívat. On na rozdíl od nás zvládal spát 12 hodin v kuse. Šárka nastoupila na mateřskou a já se každý den nemohl odpoledne dočkat, až z práce dorazím domů za mými zlatíčky. Po třech měsících začal Honzík žvatlat máma, táta, přišly první krůčky, a my byli v sedmém nebi. Někdy koncem června se mi Šárka svěřila, že její poslední kontrola nebyla v pořádku a to svinstvo, co jí diagnostikovali před dvěmi lety, o sobě znovu dalo vědět. Honzík jí ale dával neuvěřitelnou psychickou sílu a já se o něj snažil maximálně pečovat tak, aby jí to neukrajovalo ty fyzické.
Začátkem července jsem ji požádal o ruku - a nebyla by to ona, aby neřekla, že si to musí hodně rozmyslet. Trvalo jí to asi deset sekund. Den, kdy si řekneme ano, nám vyšel na 17.září, deset dní po termínu, kdy soud měl rozhodnout o konečném nezrušitelném osvojení našeho Honzíka.
28.srpen 2010
První léto ve třech. Paráda. Vycházky do parku, bloumání Prahou, výlety po místech, která jsme kdysi navštívili jen ve dvou. Jako bychom spolu s malým znovu objevovali svět. Společné vymýšlení, jak bude vypadat jeho dětský pokoj. Mraky telefonátů přes den, jak se moje zlatíčka doma mají, co dělají, o každém novém pokroku prcka jsem byl obratem informován :-)
Zkraje posledního týdne v srpnu jsme zašli do podniku U Kašpárka, naší oblíbené hospůdky ze začátku našeho vztahu, zabukovat svatební oběd. Ve čtvrtek dopoledne moje láska absolvovala návštěvu kadeřnictví, aby, jak říkala, vypadala zase k světu. Potom jsme zajeli do nemocnice na Šárčinu rutinní kontrolu. Výsledky nebyly optimální, tak tam musela zůstat přes noc. Druhý den jsme jí s prckem dovezli nějaké drobnosti a čtení, protože domů nám ji zatím pustit nechtěli. V noci mi volala, že jde na operaci a uvidíme se ráno. Museli jsme to ale trochu posunout, protože ráno podstoupila další operaci. Po poledni jsme probírali, co nás všechno příštích čtrnáct dní čeká, a ať se k nám domů rychle vrátí.
Díky tomu, že večer malého Honzíka hlídal Šárky tatínek, mohl jsem být u ní celou noc. Pan doktor mi pozdě večer sdělil, že výsledky se konečně začaly mírně zlepšovat - šťastně jsem jí to spící šeptal u postele. O hodinu později, o půl dvanácté 28.srpna 2010, mi moje láska odešla navždy.
Už nikdy ji neobejmu, už nikdy si nedáme pusu, když se ten druhý vrátí domů, už nikdy se při usínání nebudeme držet za ruce, už nikdy nepohladí našeho synka .... už nikdy .... nikdy ....
Úsilí
Svět se zastavil a propadl do bezedné černé díry. Na lano mě pevně zachytil Honzík. Jeho hledání a volání "máma, máma" mi ten záchyt ale jednoduchým nedělalo. Ve středu jsem konečně sebral odvahu jet s ním čelit další ztrátě - do Kojeneckého ústavu. Byl jsem přesvědčen, že se vrátím domů navždy bez něj. V slzách jsem paní ředitelce vylíčil situaci, a ten anděl v lidské podobě řekl: "Zeptám se jen na jednu věc - chcete ho vrátit nebo ne?" Těžší otázku s tak jednoduchými odpověďmi jsem v životě nedostal. Pro mě byla možná jen jedna - copak by jste dali do nenávratna oči a úsměv, který Vám říká táto?
Paní ředitelka nás poslala domů s tím, že pro mé rozhodnutí udělá maximum. Neuvěřitelné se začalo stávat skutkem. Ohromná pomoc a pochopení i sociálních pracovnic Prahy 9, 10, magistrátu hlavního města a celé adopční komise mě neskutečně podržela. Ve čtvrtek jsem vyzvednul svatební prstýnky...
Když jsem se v pátek naposledy loučil se svojí láskou, v duchu jsem jí říkal - mámo neboj, zůstaneme s prckem spolu.
Nový start
Stání u soudu o nezrušitelném osvojení určené na 7.září bylo zrušeno. Ale paní soudkyně s vědomím věci se připojila k zástupu těch, co nám obrovsky pomáhali, a nařídila zcela nové jednání na 30.září. Žadatelem jsem byl já. Ten den, kdy jsem vyšel ze soudní síně, jsem rozesílal na všechny strany - jsem definitivně táta!
A tak jsme s klukem zaklekli do bloků nového startu a vyrazili spolu dopředu.....
Epilog
Ten se píše, když příběh skončil. Kdy a jak, pokud vůbec náš příběh skončí - to trochu záleží i na vás. Jestli bude nadále jen naším příběhem, anebo to bude znamenat pomoc do Nového startu i dalším človíčkům - máte tu moc o tom rozhodnout...
